- Kdysi jsem pro festival Jeden svět napsal celý esej o tom, jak obrovský význam mají kreslené vtipy v různých zemích světa, zejména v těch nesvobodných. Jakou přináší úlevu obyčejným lidem a jak jsou kreslíři státní mocí pronásledovaní a perzekuovaní. Osobně jsem se ve Švédsku poznal s bangladéšským karikaturistou, který dostal azyl v Norsku. No a tady to máte z první ruky – rozhovor s barmským kreslířem, v jehož zemi po pár letech svobody znovu zavládla vojenská junta. Umělec přirozeně nemohl odhalit svoji identitu… (Pokračování textu…)
Kdo chtěl zabít syrskou kreslířku (a další novinky ze světa ilustrace)

Skleněný pokoj v moři příběhů

Minule jsem zauvažoval, že si všechny ty nové knížky, které jsem si pořídil, nejspíš zabalím pod vánoční stromeček. A tak jsem i učinil. Povyprávíme si o nich příště, až se trochu začtu. Nejdřív se musím vypořádat s tituly, které mi na nočním stolku ležely v podstatě od října. Včetně těch virtuálních.
Zatímco na čtení Skleněného pokoje jsem si před spaním dělal čas jen s velkou námahou (původně jsem si ho bral na cestu do Ruska), na poslouchání audioknížek jsem měl při práci času dost. Ani nevím proč, hodně z nich jsou životopisy. (Pokračování textu…)
Na skok v CCCP

Když jsem v autobusu do Prahy náhodou potkal předsedkyni Unie výtvarných umělců Plzeň Marii Kasalickou a na její otázku, kam jedu, odpověděl, že do Moskvy, bezděčně poznamenala: “Je to hezký, udělat si výlet do Ruska, když tam člověk nemusí žít, viď?” Pregnantněji to snad ani vyjádřit nejde.
Jakkoliv jsem hodiny ruštiny s těmi kydy o sovětských reáliích ve škole nesnášel, nečekal jsem, že najdu Moskvu právě takovou, o jaké jsme se učili – socialistickou, plnou Leninů, rudých hvězd, srpů, kladiv, vojáků a připomínek sovětských úspěchů na každém rohu. Jen pionýři někam zmizeli. A že s angličtinou člověk daleko nedojde, jsem pochopil už na letišti. (Pokračování textu…)