• Každá olympiáda přece musí mít svého maskota. Ten tokijský se jmenuje Miraitowa. Mimochodem – estonská reprezentace se stylově nechala zvěčnit v manga stylu a najala si na to profesionálního japonského ilustrátora MONQ.  (Pokračování textu…)

Když mladý brněnský ilustrátor známý pod nickem Slakinglizard přemýšlel nad nějakým smysluplným výtvarným projektem, přemluvila ho kamarádka, že zajímavější než portréty žen a dívek budou malby jejich genitálií. Zkusil tenhle ujetý nápad konzultovat na sociálních sítích, načež se dočkal spousty nevyžádaných sexuologických diagnóz a morálních odsudků (většinou od mužů), ale taky prvních fotek dámských intimních partií, které mu ženy ochotně posílaly, aby ho podpořily. (Pokračování textu…)

Když v roce 1989 zasáhlo San Francisco velké zemětřesení, zapomněly na chvilku Raina a Amara Telgemeierovy na vzájemnou nevraživost a čelily katastrofě pod stolem ve vzájemném obětí. Tak to aspoň Raina nakreslila do svého komiksu Úsměv, a trochu tím zmátla své čtenáře, kteří o nějakém problematickém vztahu neměli ani tušení. Snad proto vznikla druhá komiksová knížka, jíž se celou rozhodla věnovat své mladší sestře. Po dentistické odyseji tak přišla s druhým autobiografickým komiksem Ségry, který tentokrát pojala jako road movie. (Pokračování textu…)

Když je teď Viktorka slavná, všichni se předhánějí ve vymýšlení, koho jim připomíná. Někteří vidí v komiksovém seriálu Klárky a Honzy Smolíkových dokonce Star Wars, v čemž je utvrzuje postava Žabži inspirovaná Žvejkem. Fláj je zase takový ufonský Ferda mravenec. (Pokračování textu…)

Nevím, jestli byl rozumný nápad svěřit recenzi knižní sbírky Oprásků sčeskí historje člověku, který se už dlouho netají sympatiemi k tomuto komiksu a chová se bezmála jako placený agent Histrickího ústafu. Od autora tohoto textu ostatně pochází vůbec první zmínka o Opráscích na Komiksáriu, když je ve výroční anketě neváhal prohlásit počinem roku 2012. Tenkrát bylo Opráskům pár měsíců… (Pokračování textu…)

Když se člověk zběžně podívá, co o Macanudu obvykle píší recenzenti, setkává se s podivnými slovy, jako absurdní, surrealistické, svérázné, ale taky křehké, hravé, lehce melancholické či dokonce dětsky nevinné. Autorův zesnulý kolega Roberto Fontanarrosa přirovnal Liniersovu poetiku k bezelstnosti lva požírajícího gazelu. (Pokračování textu…)