Když u nás jednou seděla moje kamarádka Káťa pod schody a čekala na terapii u mé ženy, zadívala se na obraz mandaly, kterou jsem kdysi dávno kreslil, a řekla, že by chtěla taky takovou. Pro svoji rodinu.

Protože to bylo na jaře, zasmáli jsme se jejímu přání, že by to možná mohl být dárek na Vánoce. To víte, že jsme to nakonec skoro nestihli… (Pokračování textu…)

Když jsem v autobusu do Prahy náhodou potkal předsedkyni Unie výtvarných umělců Plzeň Marii Kasalickou a na její otázku, kam jedu, odpověděl, že do Moskvy, bezděčně poznamenala: “Je to hezký, udělat si výlet do Ruska, když tam člověk nemusí žít, viď?” Pregnantněji to snad ani vyjádřit nejde.

Jakkoliv jsem hodiny ruštiny s těmi kydy o sovětských reáliích ve škole nesnášel, nečekal jsem, že najdu Moskvu právě takovou, o jaké jsme se učili – socialistickou, plnou Leninů, rudých hvězd, srpů, kladiv, vojáků a připomínek sovětských úspěchů na každém rohu. Jen pionýři někam zmizeli. A že s angličtinou člověk daleko nedojde, jsem pochopil už na letišti. (Pokračování textu…)