Když někdy v 80. letech pustili komunisti do československých kin americký trhák E.T. – Mimozemšťan, a když moji rodiče nějak sehnali předražené lístky do plzeňského kina Eden, až na sedačce jsem s hrůzou zjistil, že jsem si doma zapomněl brejle. A stejně jsem ten film obrečel a ta vzpomínka mě dojímá dodnes. Promiňte, jdu si někam tiše zaslzet.

Když v roce 2005 vydal Richard Müller desku s názvem 44, přišlo mi to číslo neuvěřitelně depresivní. Fakt může někomu bejt 44? A je to ještě vůbec život? Člověk, kterýmu je 44, je prostě starej a stáří je smutný, bezvýchodný. (Pokračování textu…)