Mám pocit, že tenhle paklík knížek okupuje můj noční stolek už trapně dlouho. Červenou kůlnu jsem dočetl včera, Austina Kleona a další mám přečtené dávno – ty jsou jen na inspirativní listování. Povídka Ireny Hejdové ve Vlastní cestou ještě čeká na přečtení. (Pokračování textu…)

Na právě probíhající skvělé výstavě francouzské ilustrátorské legendy Jeana-Jacquese Sempého v pražské Ville Pellé se o tom nic nedozvíte, ale stejně jsem na téma tohohle článku přišel právě tam. Sempé totiž kromě Malého Mikuláše a monumentálních knížek kresleného humoru kreslil taky reklamy. A když je tam Pavel Ryška na své přednášce (nejen) o Sempého tvorbě promítal, řekl jsem si: To by byla paráda, dostat tak od nějaké firmy zadání: “Nakreslete nám nějaký obrázek na reklamu.” Hned bych se do toho s nadšením pustil.  (Pokračování textu…)

Už se mi ten soukromý seriál o mých malých internetových potěšeních chýlí ke konci a já si uvědomuji, že bude teď čím dál těžší vybírat oblíbené blogy, protože to znamená, že “pod čarou” zůstane spousta těch nevybraných, a přitom neméně skvělých. Nebo ten seriál prostě s padesátkou neukončím a budu pokračovat pořád dál? (Předchozí výběry si vychutnejte zde: 1., 2., 3., 4., 5., 6., 7., 8.) (Pokračování textu…)

Jak se rodí styl v kreslených vtipech? Proč jeden kreslíř čmárá obrovské frňáky a druhý nechá obličej klidně bez nosu? Proč někdo kreslí oči jako výrazné ovály, zatímco jinému stačí udělat dvě malé tečky? Proč vypadá typická figurka jednoho tvůrce jako trpaslík s velkou hlavou a někdo jiný je třeba charakteristický vytáhlými postavami? Proč někdo kreslí linku tenkou a rozechvělou, zatímco jiný výtvarník pracuje s pevnou, tučnou čárou? Přemýšleli jste o tom někdy? (Pokračování textu…)

Kde jsou ty časy, kdy jsem na Světě knihy trávil celé dny, běhal z jedné přednášky na druhou, účastnil se workshopů, sledoval besedy a pozorně monitoroval nabídky vystavujících nakladatelů, zejména dětskou a komiksovou produkci. Letos jsem jel na veletrh vlastně jen proto, že jsme tam křtili Strašidelnou školu.

Osobně jsem se seznámil s paní spisovatelkou Rožnovskou asi deset minut před křtem. Jinými slovy: v dnešní době můžete úplně klidně ilustrovat knížku někomu, koho vůbec neznáte. Křest a beseda proběhly ve velké pohodě, jen bylo trochu vedro, o čemž by mohla nejlépe vyprávět slečna schovaná v útrobách chlupatého maskota Bambooka… (Pokračování textu…)