Na největším českém festivalu fanoušků sci-fi, fantasy, komiksů a her jsem se před rokem ocitl vlastně náhodou. Oslovil mě časopis ABC, abych tam pro ně kreslil superhrdiny. A myslím, že mi za zády tehdy prošlo fakt všech 20 000 návštěvníků a mnoho z nich i víckrát.

Letos jsem se na Comic-Conu ocitl podruhé, a to už žádná náhoda nebyla. A nebyl jsem tam za časopis, ale za sebe. Vedl jsem 2 workshopy, účastnil se panelové diskuze s českými komiksáři, prodával jsem svoje obrázky – originální kresby, umělecké tisky a pohlednice. Návštěvníci si u mě mohli přirozeně pořídit i knížky, komiksy a DVD. (Pokračování textu…)

Znáte Only Fans – sociální síť, na které se holky ukazujou na fotkách a na videích s neslušným obsahem pro své fanoušky, kteří si za přístup k takové produkci platí? V poslední době se o tomhle kontroverzním způsobu vydělávání peněz hodně mluví. Jedni jsou nadšení, zatímco druzí považují takový výdělek za minimálně nedůstojný. A zatímco se tyto dva tábory přou, na Only Fans houfně spěchají publikovat dráždivé fotky a videa i tak zvané celebrity, když vidí, jaké pohádkové výdělky jsou některé “obyčejné” holky schopné generovat.

Jak už to u mě někdy bývá, založil jsem si Only Fans dávno před tím, než to bylo in. Ne, neukazuju se nikde nahatý. Mám svůj kreslící projekt Wordless Cartoons na Patreonu. A když si odmyslíme trochu jiný obsah – bezeslovné kreslené vtipy místo erotiky (ačkoliv…) – je to vlastně úplně stejné. S tím rozdílem – a to je velká novinka – že za můj obsah platit NEMUSÍTE! Dostaneme se k tomu níže. (Pokračování textu…)

Kreslil jsem dárek pro jednu slečnu.

Tohle se mi na dnešní době fakt líbí – všichni ilustrátoři, stejně jako muzikanti nebo jakýkoli jiní umělci, mají stejné podmínky. Nikoho nezajímá, jakou jste vystudoval školu, kolik knih už jste ilustroval, jak moc zasloužilý umělec jste. Vaše práce se buď líbí nebo ne. Když se mě někdo zeptá na moje výtvarné vzory, odpovídám upřímně, že vlastně nevím. Sleduji na Instagramu slovutné umělce i studenty. Je mi to jedno. (Pokračování textu…)

Zdál se mi živý sen o tom, jak za mnou přijela jedna krásná Pražanda, svlékla se a rozvalovala se mi na pohovce v ateliéru. Tak jsem v tom snu vzal skicák a kreslil jsem jako o život, než zase zmizí. Ráno se probudím a říkám si: “To byl ale hezkej sen.” Pro jistotu jsem ale přece jenom šel hledat ten skicák. Co kdyby náhodou… A co byste řekli? Byla tam!

Doba velkých časopiseckých fotoreportáží zřejmě definitivně skončila, a tak začala legenda české fotožurnalistiky pořádat kurzy focení. Udělal jsem si hezkou neděli a šel hned na ten první po koronavirové pauze, abych zjistil, že to dělá fakt dobře. Po dvouhodinové “nalejvárně” teorie i praktických tipů jsme se vydali na deštivý Václavák. Tady vidíte výsledek. Fotografem se nejspíš nestanu, ale odnesl jsem si z kurzu do života možná o dost víc, než si pan Šibík nejspíš myslí. (Pokračování textu…)