Zakázaný, desítky let ztracený a po dramatických soudních tahanicích znovu navrácený komiks Miloše Macourka a Káji Saudka Muriel a andělé z roku 1969 bude k vidění v Tančícím domě až do konce března příštího roku. Na svou dobu mimořádně progresivní dílo se našlo v pozůstalosti tiskaře Jiřího Helmlicha, pak ho koupila Galerie Moderna, od níž originály zakoupil sběratel Šmídek. Když ho chtěl Šmídek za miliony vydražit, vtrhla do Topičova salonu policie a celé dílo zabavila. Krátce poté, co se komiks dostal zpátky do rukou Saudkových dědiců, je tedy mimořádný počin k dispozici široké veřejnosti. A možná se dočkáme i nového knižního vydání. Připomínám, že pokračování komiksu s názvem Muriel a oranžová smrt, bylo před lety okamžitě rozebráno a dnes se knížka prodává v aukcích za desetitísíce. Muriel dala také zcela přirozeně jméno českým komiksovým oscarům. (Pokračování textu…)

K velké tlusté knížce se jménem Matisse na hřbetu nebylo jednoduché se dostat. Musel jsem si v tátově ateliéru přistrčit židli trochu bokem, vylézt na ní, natáhnout se přes stůl, otevřít skleněnou skříň, vytáhnout tu bichli tak, aby se s ní nevysypala půlka police, slézt s ní ze židle a někde si jí v klidu listovat. A pak ji zase opatrně vrátit na místo. To je moje dětská vzpomínka na fauvistu, který vedle Picassa asi nejvíc ovlivnil malířství 20. století.

Nevzali ho na akademii a ani jeho socha Muž s přeraženým nosem nenalezla u tehdejších kritiků pochopení. Přesto se stal jedním z nejvýznamnějších sochařů 19. století. Umělecký novátor a zakladatel moderního světového sochařství měl díky svému pobytu v Čechách a na Moravě velký vliv i na české umělce. Přátelil se s Josefem Mařatkou, Jožou Úprkou nebo Alfonsem Muchou.

Požádali jednou v Americe bystrého tělocvikáře, syna skotských emigrantů, zda by nevymyslel kolektivní sport, který by zpestřil zimní tréninky v tělocvičně. A tak v roce 1891 vznikl basketbal. O pravidla nového sportu (název naismithball autor skromně odmítl) si začali brzy psát i studenti z dalších univerzit. Jen o dva roky později už se hrál ve Francii a na přelomu století i v Brazílii, Austrálii, Číně, Japonsku nebo Íránu.

A teď zase něco z úplně jiného soudku. Japonský výtvarník Shinji Tsuchimochi (*1979) mě zaujal pozoruhodnými pohledy na každodenní život v tokijských ulicích. Nádech nostalgie, který z jeho obrazů cítíte, vyplývá z jeho silné inspirace tradičním japonským uměním dřevořezů ukijo-e (doslova obrazy pomíjivého života), které zažilo svůj vrchol v 17. až 19. století. Shinji Tsuchimochi kreslí samozřejmě digitálně a kromě starých dřevořezů se inspiruje mangou, pop-artem i moderní hudbou. Často svoje práce vyšperkovává futuristickými stroji, podivuhodnými zvířaty a dalšími fantaskními prvky. (Pokračování textu…)

Na začátku minulého století vyvinul vídeňský obchodník a diplomat Emil Jellinek značné úsilí, aby Daimlerova automobilka nazvala svůj nový sportovní vůz po jeho tehdy jedenáctileté dcerce Mercédès. A protože auto bylo mimořádně úspěšné, pojmenovali tak i každý další model a dělají to dodnes. (Pokračování textu…)