Byl jsem hostem podcastu Byznysové jednohubky. Ve dvacetiminutovém rozhovoru jsme si s Lucií Dědkovou povídali, jak se mi daří, a co to vlastně obnáší být ilustrátorem na volné noze. A pak mě Lucie vyzvala, abych poradil něco zajímavého a podnětného divákům. Do podnikání, do života… Jenže, jak u mě bývá obvyklé, zapomněl jsem k tomu zmínit spoustu věcí. Tak jsem se rozhodl to ještě jednou přehledně sepsat.

Podívejte se na video, a pak si přečtěte tenhle článek. Anebo naopak. Je to na vás.

A jaká byla ta rada? (Pokračování textu…)

Tohle se mi na dnešní době fakt líbí – všichni ilustrátoři, stejně jako muzikanti nebo jakýkoli jiní umělci, mají stejné podmínky. Nikoho nezajímá, jakou jste vystudoval školu, kolik knih už jste ilustroval, jak moc zasloužilý umělec jste. Vaše práce se buď líbí nebo ne. Když se mě někdo zeptá na moje výtvarné vzory, odpovídám upřímně, že vlastně nevím. Sleduji na Instagramu slovutné umělce i studenty. Je mi to jedno. (Pokračování textu…)

Požádali jednou v Americe bystrého tělocvikáře, syna skotských emigrantů, zda by nevymyslel kolektivní sport, který by zpestřil zimní tréninky v tělocvičně. A tak v roce 1891 vznikl basketbal. O pravidla nového sportu (název naismithball autor skromně odmítl) si začali brzy psát i studenti z dalších univerzit. Jen o dva roky později už se hrál ve Francii a na přelomu století i v Brazílii, Austrálii, Číně, Japonsku nebo Íránu.

Vzpomene si tady ještě někdo na seriál, ve kterém jsem vám během několika let představil 50 blogů 50 nejrůznějších ilustrátorů ze všech koutů světa? Dneska už blogy nesleduju. Mám Instagram.

I tam mě ovšem pramálo zajímají selfie, fotky jídel a reportáže z rodinných výletů. Můj Instagram, to je samozřejmě nikdy nekončící proud skvělých ilustrátorů a ilustrátorek, kteří mě baví bez ohledu na to, zda jde o renomované úspěšné tvůrce nebo studenty výtvarných škol. Budu vám je představovat pěkně jednoho po druhém. Vykopávám Davem Garbotem. (Pokračování textu…)

Jeho obrázky zná v Česku úplně každý. Jenže o Josefu Ladovi toho ví většina lidí překvapivě málo. A i to, co ví, ví většinou úplně špatně. Ostatně – přesvědčte se sami. (Pokračování textu…)

Od kreslení desátého dílu večerníčku Bílá paní na hlídání jsem si odskočil do pražského Goethe Institutu, kde jsme s velkou slávou vítali parádní německou verzi Mit der weißen Frau ist kein Tag mehr grau! (Vlastně k tomu mělo dojít už v listopadu, ale to jsem byl ještě v Bratislavě, tak to kvůli mě šoupli až na prosinec.) (Pokračování textu…)