Jsou chlapi, kteří své partnerky dusí chronickou žárlivostí. A pak jsou tací, kteří mi jen tak mimochodem napíšou:
“Moje žena má Vaše kresby velmi ráda a taky ví, že pokud by mi chtěla udělat jó velkou radost, nechala by se od Vás namalovat jako akt.”
Prý jsem vám už dlouho nepředstavil žádnou novou slečnu z mého „tajného“ notýsku (ano, stěžují si hlavně muži). Přidávám tedy jednu sympatickou blondýnku k té s pokladem, v kuchyni, ve svetru, v džínách, s knížkou, s čokoládou nebo jen tak. Tak to už jich tu máme celkem dost, ne? A to nepočítám ty holky, co jsem si na nich zkoušel pastelky…
Co je to za blbost? říkáte si možná. Profesionální ilustrátor přece musí umět kreslit pastelkami úplně stejně jako čímkoliv jiným! Ne tak docela. (Pokračování textu…)
Vyhrnu si tričko ještě kousek výš,
tak ten malý poklad jistě objevíš.
Už se tvá loď blíží zátokami.
Roztoužená chvátá
k dvěma vrškům zlata
s dvěma drahokamy.
V mém zápisníku zbývá ještě pár volných stránek pro slečny (dívky, ženy…), které by se v něm rády nechaly ztvárnit. Ta, jež by se pak chtěla dostat z notesu až sem na blog, mohla by si k tomu vysloužit třeba i hezkou básničku ;-)
Z volného cyklu Holky z notýsku jsem vám tu zatím ukázal slečnu v kuchyni, ve svetru, v džínách, s knížkou, s čokoládou nebo prostě jen tak…
Opřela se o kuchyňskou linku,
zatímco já seděl na sesli.
Řekla: “Teď mě, ty můj Budulínku,
do notýsku pěkně nakresli.”Bez váhání jsem ji zvěčnil perem,
červeně jsem vytáh’ bradavky.
Tak to prostě my umělci berem,
nejsme přece žádný padavky.
(Z volného cyklu Holky z notýsku. Jestli se vám líbí, nejspíš vás zaujme i ta ve svetru, v džínách, s knížkou, s čokoládou nebo prostě jen tak…)
