• Kdysi jsem pro festival Jeden svět napsal celý esej o tom, jak obrovský význam mají kreslené vtipy v různých zemích světa, zejména v těch nesvobodných. Jakou přináší úlevu obyčejným lidem a jak jsou kreslíři státní mocí pronásledovaní a perzekuovaní. Osobně jsem se ve Švédsku poznal s bangladéšským karikaturistou, který dostal azyl v Norsku. No a tady to máte z první ruky – rozhovor s barmským kreslířem, v jehož zemi po pár letech svobody znovu zavládla vojenská junta. Umělec přirozeně nemohl odhalit svoji identitu… (Pokračování textu…)

Když jsem v autobusu do Prahy náhodou potkal předsedkyni Unie výtvarných umělců Plzeň Marii Kasalickou a na její otázku, kam jedu, odpověděl, že do Moskvy, bezděčně poznamenala: “Je to hezký, udělat si výlet do Ruska, když tam člověk nemusí žít, viď?” Pregnantněji to snad ani vyjádřit nejde.

Jakkoliv jsem hodiny ruštiny s těmi kydy o sovětských reáliích ve škole nesnášel, nečekal jsem, že najdu Moskvu právě takovou, o jaké jsme se učili – socialistickou, plnou Leninů, rudých hvězd, srpů, kladiv, vojáků a připomínek sovětských úspěchů na každém rohu. Jen pionýři někam zmizeli. A že s angličtinou člověk daleko nedojde, jsem pochopil už na letišti. (Pokračování textu…)

Únor je skvělý měsíc. Během ledna se člověk hořce vyrovná s tím, že zase nedokázal plnit žádná novoroční předsevzetí. Ale v únoru už jsme všichni zase v pohodě. Mimochodem – smysluplnost předsevzetí k novému roku dávno rozcupovala moderní věda. Rozumnější je v zimě odpočívat. Na předsevzetí a nové projekty máme přirozeně nejvíc energie na jaře.