Překvapilo mě, že i vloni na Slovensku – když se rozkřiklo, že tam jsem – si mě začali zvát na besedy s dětmi do škol a knihoven. Obával jsem se (úplně zbytečně), že mi slovenské děti nebudou rozumět, že já nebudu rozumět jim, že to zkrátka hrozí skončit trapasem. Začal jsem se dokonce pídit po slovenských národních pohádkách a typických pohádkových bytostech (děkuju, Jakube), abych před dětmi nebyl za úplného mimozemšťana. (Pokračování textu…)