Ve skutečnosti jsem na tuhle myšlenku nepřišel sám. Napsal mi úplně neznámý člověk, že našel tuhle moji kresbu kdesi na internetu a jestli bych mu ji neprodal. A protože jsem ho nechtěl zklamat, rozhodl jsem se nechat obrázek superkvalitně vytisknout ve velmi omezeném nákladu 10 číslovaných a ručně podepsaných kusů. Zbylých 9 je teď k dispozici pro prvních 9 šťastlivců, kteří si o tisky napíšou. (Pokračování textu…)

Covid je velice důsledný a pandemie zasahuje i do takových maličkostí, kde by nás to ani nenapadlo. Už potřetí jsem kreslil novoročenku pro manžele Kohoutovy, a pak se divil, proč pořád nepřichází. Důvod byl prostý: covid. Protože nemohli v karanténě na poštu a ani nechtěli posílat svým přátelům a známým potencionálně zavirované dopisy, museli si Kohoutovi počkat, až zase budou covid-negativní, takže novoročenkami nás všechny potěšili až v půlce ledna. 

Motiv jsem tentokrát na přání milých klientů situoval na kouzelné místo v Borku u Rokycan s kaplí svatého Václava. Kdo to máte blízko, udělejte si hezkou procházku kolem Boreckého rybníka. Stojí to za to v jakémkoliv ročním období.

(Pokračování textu…)

Doba velkých časopiseckých fotoreportáží zřejmě definitivně skončila, a tak začala legenda české fotožurnalistiky pořádat kurzy focení. Udělal jsem si hezkou neděli a šel hned na ten první po koronavirové pauze, abych zjistil, že to dělá fakt dobře. Po dvouhodinové “nalejvárně” teorie i praktických tipů jsme se vydali na deštivý Václavák. Tady vidíte výsledek. Fotografem se nejspíš nestanu, ale odnesl jsem si z kurzu do života možná o dost víc, než si pan Šibík nejspíš myslí. (Pokračování textu…)

Ve středočeské obci Milín jsem měl dnes dvě besedy s dětmi v tamní útulné knihovně (mimochodem Knihovně roku 2013). V podkroví souběžně probíhal animační workshop – děti tam vytvářely filmy na motivy děl Hermíny Týrlové. Moc rád jsem se jim chvilku díval přes rameno. (Pokračování textu…)

Když jsem se v roce 1996 těšil do Prahy na koncert Tiny Turner, nenapadlo mě, že se dočkám něčeho mnohem většího a důležitějšího, než jsou skvělé písničky a velkolepá show. Hvězda mých dětských let prosezených za dohnívajícího socialismu u sledování hudebních pořadů na západoněmeckých televizích totiž k mému velkému úžasu nepřijela jenom zazpívat nebo zatančit a odjet na další štaci. Ona se přišla rozdat. (Pokračování textu…)