Na konci článku K čemu jsou na světě ilustrátoři, jsem slíbil pokračování na téma, jestli ilustrátoři mohou změnit svět k lepšímu.
Takže co? Mohou? (Pokračování textu…)
Na konci článku K čemu jsou na světě ilustrátoři, jsem slíbil pokračování na téma, jestli ilustrátoři mohou změnit svět k lepšímu.
Takže co? Mohou? (Pokračování textu…)
Výtvarník Yusuf Kayaalp se pochlubil na Twitteru, že je obviněn za urážku prezidenta Erdoğana, protože nakreslil jeho karikaturu. “Je ten chlap snad náboženská postava nebo co? Co ho dělá posvátným?” Turecký trestní zákoník považuje sebemenší kritiku hlavy státu za urážku a trestá ji až čtyřmi lety vězení. Protože je tento zákon v Turecku důsledně vymáhán, potýkají se s tímto obviněním aktuálně tisíce lidí. Stačí jeden příspěvek na sociálních sítích… (Pokračování textu…)
Kdysi jsem do knihy Ještě jsme ve válce přispěl komiksem o životě Leopolda Färbera. Letos jsem do knihy The Last Lesson nakreslil podle scénáře Maryam Ayoubové a Amelie Wendlingerové příběh Sonji Sprössigové, která na vlastní kůži zažila, jak otřesně se zacházelo s nepohodlnými dětmi v někdejší NDR.
Od roku 1937 vyráběl Sóičiró Honda součástky pro Toyotu, po válce ve své chatrči stavěl motorizovaná kola. A z té dílničky v dřevěné boudě nakonec udělal světoznámou firmu. Časopis People o něm napsal, že je to “japonský Henry Ford”.
Většinu toho, co jsem tady chtěl zmínit o Nobelovi, jsem napsal už u jeho univerzitního spolužáka Ascania Sobrera. Snil o tom, že jeho dynamit ukončí všechny války a civilizované státy rozpustí své armády. To se asi tak úplně nepovedlo, ale majetek, který svou činností nashromáždil, dodnes stačí na mimořádné odměny laureátům ceny nesoucí jeho jméno.
Málo známou skutečností je, že v roce 1896 napsal divadelní hru, která ve své době způsobila skandál. Jeho soukromé deníky a korespondence byly zapsány na seznam světového dědictví UNESCO.
Psa na cestě Pavla Vilikovského jsem dostal a nevím úplně přesně proč. Snad dárce počítal s mou slabostí pro Slovensko a slovenskou kulturu. A tak, přestože tato esejistická novela vyšla už i česky, čtu originál a užívám si svou první knihu ve slovenštině.
V tuhle chvíli je Pes na cestě jedinou knihou na mém nočním stolku. Všechny kousky z minula jsem dočetl a dolistoval včetně povídky Tři pusy Ireny Hejdové v časopise Vlastní cestou. Připomněla mi její zapomenutý film z roku 2008 Děti noci. (Pokračování textu…)