Tohohle šneka jsem nakreslil mezi prvními, a pak ho venčil u nás na zahradě. Nicméně v roce 2002 schválil kongres USA rezoluci, která přisuzuje vynález telefonu Antoniu Meuccimu. To jsou věci, viďte?

Seděl jsem v ateliéru a přemýšlel, jaký obrázek tentokrát nakreslím pro svou pravidelnou rubriku v časopise Naše rodina. A do toho mi přišla zpráva od kolegy Pavla Rychtaříka, zda bych nerozšířil jeho sbírku vtipů od různých autorů na téma Velorex. Tak jo, řekl jsem si, tentokrát to bude o Velorexu. (Pokračování textu…)

Když jsem tu psal o tom, že jsem byl na konci světa a chystám se ještě dál, netušil jsem, jak hlubokou mám pravdu. Velké Opatovice jsou opravdu až za okrajem, kam už skoro nevede žádná cesta. Ale užil jsem si to tam jako už dlouho nikde. (Pokračování textu…)

Obvykle sem pozvánky na svoje besedy s dětmi nedávám, protože jde většinou o uzavřené, předem domluvené skupiny dětí někde ve škole nebo knihovně. Tohle bude výjimka! V Českých Budějovicích totiž pořádá Jihočeská vědecká knihovna Festival dětských knih, časopisů a her. Dopoledne vystoupím ve stanu na zahradě knihovny Na Sadech pro školu. Ovšem odpoledne budu tamtéž vyprávět a kreslit pro všechny, kdo přijdou. Pobavit se mým vyprávěním a kreslením pro děti tak může tentokrát úplně každý – v pátek 22. června ve 14 hodin. Nastudujte si program festivalu, protože je opravdu nabitý. A vstup je pro všechny zdarma! (Pokračování textu…)

Tohle neříkám já, to jsou slova malíře Kamila Lhotáka. Přečtěte si to pozorně až do konce, a pak zkuste říct, že byste sice taky rádi malovali, ale nemáte nápady. To fakt nejde. A nejlepší na tom je, že Lhoták přesně tohle všechno skutečně maloval. Je to tedy naprosto upřímné a autentické svědectví o tom, že buď tvoříte anebo hledáte výmluvy. I když… i mistr Lhoták si občas dával vtipná omezení. (Fotka je ze Lhotákovy letošní výstavy v Obecním domě.)

(Pokračování textu…)

Poznal jsem teď dvě pozoruhodné dívky. Patnáctiletá Natálka hraje na piáno a zpívá si k tomu vlastní melodie. Z hudebky se přitom nechala odhlásit, protože trpěla pocitem, že jí hodiny klavíru berou radost a ničí kreativitu. Když jsem u ní byl na návštěvě, právě skládala novou písničku. A ochotně ji hned všem předvedla. Nenaříkala přitom, že to ještě není hotové, že to nemá cenu, že z toho třeba nic nebude. Jednoduše s námi sdílela svůj momentální pocit přetavený do krásné, jemné melodie. (Pokračování textu…)