“Fotbal začnu hrát, až ho budou hrát i moji kamarádi,” měl od začátku jasno náš pětiletý Jáchym. Bojovali jsme s jeho energií, který měl na rozdávání. Byl pořád nevybitej, furt ho bylo všude plno a drtil nás všechny svojí rychlostí a elánem. Fotbal se nám jevil jako fajn aktivita, kde se pořádně vyblbne a doma pak bude klidnější. Jenže on se rozhod čekat na kámoše ze školky.
A tak začne v září chodit se všema svejma kamarádama a začátky jsou… no, řekněme rozpačité. Hned po prvním tréninku hodí trenéři tyhle prcky do prvního turnaje. Kluci oblíknou o tři čísla větší dresy a rozeběhnou se po hřišti, aniž by měli nejmenší tušení, co tam mají dělat, jak mají bránit, jak mají útočit, přihrát, vystřelit… Od všech soupeřů dostávají deset i patnáct gólů, aniž by nějakej sami vstřelili. A na dalším turnaji zase. A tak to jde pořád dál.
Jáchym z prvních několika turnajů odjíždí v slzách. Brečí, kdykoliv na něj někdo z trenérů zvýší hlas, a odmítá pak hrát. Vysvětluju mu, že trenéři prostě křičí, že si to nemá tak brát. A taky, že není dobrý, když v tom kamarády nechá samotný, že by jim měl na hřišti pomoct. Je to marný.
Ale fotbal ho baví. Dál nadšeně chodí na tréninky a spolu s kamarády se učí práci s míčem a pomalu začíná chápat, že když dostanou gól, tak se nemá radovat.
Jenže tréninky mu jsou málo. Klidně bezprostředně po dvouhodinovým zápřahu přijde domů, vezme míč a jde si kopat na zahradu. Spontánně zkouší střely, kličky, zpracování míče. Když není počasí, bere zavděk menším míčem a kopáním doma na umělohmotnou branku. Nikdy nemá dost.
I jeho projev při zápasech se postupně mění. Už tam neběhá jako baleťák, kterej se s míčem skoro nepotká. Začíná osvědčovat i svůj intelekt. Předvídá situace, nežene se bezhlavě za míčem. Když jeho kámoši za každou cenu útočí, stojí za nima a kryje jim záda. Zatímco ostatní střílí, on nahrává, kde ostatní zmatkujou, Jáchym sebevědomě předvádí, co všechno už se naučil. Když při jednom zápase udělá odvážnou kličku o hlavu většímu soupeři, trenéři jsou z toho paf. Takhle kluci v jeho věku nehrajou.
Neustálým trénováním na hřišti i doma na zahradě se nenápadně zlepšuje. Bezděčně tak dokazuje mojí teorii o talentu, který považuju za úplně nejmíň důležitou věc na jakýmkoliv úspěchu.
Potkával jsem za svůj život mraky nesrovnatelně talentovanějších lidí, než jsem já. Famózně kreslili, malovali nebo sochali tak, že mi to bralo dech. Jenže pro ně to nic neznamenalo. Kašlali na svůj talent a nakonec se pustili do něčeho úplně jinýho. Já jsem si čmáral den co den, rok co rok, a jenom tím jsem se dostal tam, kde jsem teď. Do fáze, kdy se dokážu kreslením uživit.
A lidi řeknou, jak to mám jednoduchý, když mám talent. Prdlajs! Makal jsem, zatímco ostatní se na to vybodli.
Jáchym dokazuje, že to funguje i ve fotbale. Talent je k ničemu. Záleží jen na tom, jak na sobě člověk pracuje. A Jáchym pracuje. A totéž přirozeně očekává i od spoluhráčů. Při trénincích na ně křičí, hecuje, povzbuzuje.
Poslední turnaj sezóny mě úplně rozseká. Ty kluci, který celou sezónu schytávali jeden debakl za druhým, totiž celej turnaj suverénně vyhrajou. A našeho Jáchyma k překvapení všech vyhlásí nejlepším hráčem sezóny.
Nevymlouvejte se na talent, prosím. Aspoň ne přede mnou. A před Jáchymem.
