14. března 2020
Věděli jsme, že kvůli tomu pitomému viru budou zavírat obchody a restaurace. Ale proč museli zavřít i nás?
Zběžně obhlédneme zásoby v kuchyni. Ať už nás tady má potkat cokoliv děsivého, hlad to určitě nebude. Stejně nás někdo brzy přijde vysvobodit. Mišuna ani já nevěříme ve zlý úmysl. Prostě nás tu zapomněli, to se stane.
15. března 2020
Za celý den se tu nikdo neukázal. Hrajeme s Mišunou stolní fotbal, jíme a pijeme. Mobily máme vybitý, televize ani rádio tu není. Netušíme, co se děje tam venku, a tak se navzájem ujišťujeme, že je třeba dobře, že jsme tu před světem s celým tím hloupým virem tak dobře schovaní.
16. března 2020
Pondělí. Měli bychom jít oba do práce, ale nemůžeme. Když po nás nepátrají vlastní rodiny, budeme někomu chybět v zaměstnání?
A stejně jsem rád, že jsem tady zůstal zrovna s Mišunou. Je to bezva chlap, se kterým jsem si vždycky nejlíp rozuměl. Ani mi nevadí, jak bolestně mě drtí ve stolním fotbalu stejně jako v umění pozřít plátek tlačenky na dvě polknutí.
21. března 2020
Vypadá to, že tu asi zůstaneme déle, než jsme si oba na začátku mysleli. Vůbec to nechápu. Jsme tu už týden a pořád si nikdo nevšiml, že jsme zmizeli? Mišuna přichází s teorií, že svět postihla nevysvětlitelná katastrofa a my jsme poslední přeživší na Zemi.
22. března 2020
Vzal jsem konývku a zalil jsem kytky. Mišuna se mi směje, že jsou umělé. Vzal jsem jeden květináč k oknu, abych mu ukázal, jak trapně se mýlí. Opravdu jsou umělé.
23. března 2020
Navrhuji držet hlídky u oken. Někdo přece musí občas projít kolem a přivolat nám pomoc. Přivážeme s Mišunou několik ubrusů za mříže na oknech a necháme je viset, abychom na sebe upozornili náhodné kolemjdoucí. Podat si ubrus mezi okny a udělat z něj transparent se nám nedaří, a stejně nemáme čím na něj napsat POMOC nebo HELP nebo SOS. A taky nás trochu tlačí čas. Musíme hrát fotbal.
24. března 2020
Mišuna se mi směje, že si peru oblečení v umyvadle. Prý v tom ubruse, kterým jsem se mezitím ovázal, vypadám jako zmuchlaná plechovka od piva. Nevím, jestli ten zápach, který se kolem Mišuny stále citelněji rozprostírá, je důstojnější. Za chvíli s ním už nebudu moct hrát ani ten fotbal, protože stát vedle něj takhle blízko začíná být nesnesitelné. Zkusím trénovat zadržování dechu na čas.
5. dubna 2020
Od té doby, co jsem Mišunu marně přesvědčoval o nutnosti pravidelného úklidu, ho podezírám, že za sebou nechává schválně větší nepořádek než předtím. Co se týká hygieny, nemáme tu žádnou vanu ani sprchový kout. Když se chce člověk umýt, musí si vystačit s umyvadlem a s mýdlem z dávkovače. Místo ručníku používáme ubrusy, těch tu je pořád dost.
Ubrusy se taky oba v noci přikrýváme. Každý spíme v jiné místnosti na zemi pod stolem na vyskládaných podsedácích ze židlí. Není to moc pohodlné a ráno se stejně budím na zemi s podsedáky odkopanými do všech stran. Jenže postel není v tom pitomém baráku ani jedna. Těším se tedy aspoň občasnými zvuky z vedlejší místnosti, kde Mišuna z nepohodlí slabě sténá a občas se praští hlavou o stůl. Člověk se musí umět radovat z maličkostí.
11. dubna 2020
Na stěnách záchodu pravidelně přibývají sprosté obrázky. Mišuna přísahá, že s tím nemá nic společného.
14. dubna 2020
Mišuna zalévá kytky.
19. dubna 2020
Prší. Už několikátý den. Dvěma vězňům bez vycházek by to mohlo být jedno, kdyby voda z potůčku nad domem nezačala prosakovat do sklepa. V koutě, kde jsme doposud naráželi pivní sudy, dosahuje vodní hladina zhruba třiceti centimetrů. Od stropu. Je to katastrofa. Nevím, jestli dokážu s Mišunou přežít střízlivý. Zásoby piva v plechovkách a lahvích nejsou zdaleka tak nevyčerpatelné, jak se nám zpočátku zdálo.
21. dubna 2020
Na záchodě nejde splachování. Podezírám Mišunu, že to rozbil schválně. Naštěstí se mi podaří zařízení spravit s pomocí důvtipu, nůžek, žvýkačky, Mišunovy rozstříhané kreditky a domácí hruškovice, kterou si schovával na horší časy a myslel si, že to nevím. Ta kreditka nakonec nebyla třeba.
25. dubna 2020
Mišuna projeví přání prostřídat pro zpestření stolní fotbal s nějakým jiným sportem, například boxem nebo soubojem libovolnou zbraní. Třeba židlemi. Představa praskajícího nábytku tříštícího se o mého vzácného přítele mě až fyzicky vzrušuje. Mám ale strach, že by se zápach jdoucí z Mišuny vlivem jeho zvýšeného pohybu mohl znásobit. A taky nechci riskovat, že bych se ho třeba v zápalu boje nedopatřením dotknul.
27. dubna 2020
Na pravidelné noční hlídce u okna pozoruji skupinu srn ladně se pohybujících v mlžném oparu a hedvábném měsíčním světle. Je to nádherné. Ovšem jen do okamžiku, kdy na ně z okna zavolám, ať nám dojdou pro pomoc. Ani mobil mi nechtějí půjčit, potvory sobecké.
30. dubna 2020
Mišuna se mě snaží psychicky rozložit. Dneska mi s vážnou tváří vyprávěl, že politici jsou slušní lidé a myslí to s námi dobře.
2. května 2020
Na stolním fotbale se začala protáčet figurka jednoho z obránců. Mišuna navrhuje, že si můžeme strany pravidelně střídat a zachovat tak regulérnost soutěže. Odmítl jsem. Při představě, že se dotýkám stejných rukojetí, jako to visajanské prase, se moje vnitřnosti roztančí v rytmu argentinského tanga. Náš napínavý fotbalový zápas se tak zdá být za stavu 1067:784 pro Mišunu definitivně dohrán.
4. května 2020
Mišuna prý na pravidelné hlídce spatřil z okna lední medvědy. Myslím, že se začnu v noci zamykat.
5. května 2020
Zase intenzivně prší. Mišuna odmítá držet hlídku u okna, protože v tomhle počasí se prý stejně nikdo venku procházet nebude. V plamenném projevu plném odhodlání a motivačních citátů mu vysvětlím, jak nedozírně jsou pro nás tyhle pravidelné rituály důležité nejen pro hlídky samotné, ale i pro udržení morálky, vnitřní disciplíny a mentálního zdraví. S pochopením všechno vyslechne, a pak si na to jdeme slavnostně připít. Na hlídku už se nikdo z nás nevrátí.
8. května 2020
Napětí eskaluje. Přistihl jsem Mišunu, jak si rozbalený hranol uleželého Romaduru roztírá do podpaždí jako deodorant.
13. května 2020
Mišuna navrhuje, že se jeden z nás pokusí ponořit do sklepa a vysvobodit aspoň jeden sud z područí vodního živlu. Vylosuji si kratší sirku, takže se bez řečí svléknu a vstoupím na první schod. Voda je neskutečně studená, a když se otočím, zahlédnu, jak Mišuna křečovitě schovává za zády jakési kabely. Vylezu ven, obléknu se a důstojně odcházím. Zamykám se teď pro jistotu i na záchodě.
19. května 2020
Možná bychom se mohli pokusit vyrazit ty těžké dveře a dostat se tak konečně na svobodu, ale přece nebudeme ničit takovou hezkou truhlářskou práci.
25. května 2020
Když se Mišuna nedívá, opatrně vytáhnu jeden drátek ze zapínání stropního větráku. Odhaduji, že když vyleze na židli, aby objevil chybu, bude mít krk v úrovni lopatek ventilátoru, já to rychle zapnu a jemu to ustřelí palici. A víte co? Ten paranoidní cvok můj dokonalý plán neomylně prokoukne. Chvilku mě zuřivě honí po domě a nakonec mě dostihne u baru. Láme mě přes pult a dusí mě rukama a svým tělesným pachem tak intenzivně, až začnu ztrácet vědomí. Spatřím oslnivé světlo. V jeho záři se vynoří několik postav.
„Hele, co tady ti dva dělají?“ řekne jeden.
„Asi jsme je tu zapomněli. Mišuno, nech ho, fuj je to,“ řekne ten, co odemkl dveře.
Ono památné pondělí došlo nařízením vlády ke znovuotevření restauračních a stravovacích zařízení. Konečně tedy přišli otevřít hospodu, ve které jsme s Mišunou strávili třiasedmdesát dní a oba jsme za to málem zaplatili životem.
Když odčerpají vodu ze sklepa a narazí další sud, rozesadíme se kolem stolu a dáme si zase točené.
„Vy nepůjdete domů, když už můžete?“ zeptá se někdo.
„Teď, když máme zase co pít?“ podiví se Mišuna.
„Ale stejně jsou to kamarádi, co?“ řekne někdo. „Takovou dobu tady přežili jako dva trosečníci.“
Hrdě pokývám hlavou, ale stejně si pořád hlídám, abych seděl od Mišuny co nejdál.