Začalo to zemětřesením. Jako by domy a lidi byly jen umělohmotné figurky rozestavěné na deskové hře, se kterou rozdováděné dítě lomcuje na stole sem a tam. Fascinuje mě, jak Japonci berou tyhle situace jako přírodní úkaz na úrovni větru nebo deště. Ani se nezastaví, aby počkali, až to přejde.

Seběhl jsem po schodišti (do výtahu jsem se po otřesech bál) a vyšel před hotel. V noci napadl v Tokiu slabý sněhový poprašek. Zachumlal jsem se do kabátu a vyrazil podél silničního nadjezdu ke křižovatce u budovy s nápisem Presso INN. Ale ani tam mě nenapadlo, kam se vydat na procházku. Všechny ulice se mi zdály stejné – mrazivé a plné aut a betonu. Kdybych aspoň potkával víc hezkých mladých Japonek. Ale ty se přede mnou schovávaly, kdo ví kde.

K chodníku, po kterém jsem právě šel, parkovalo auto. Mladý Asiat vezl na místě spolujezdce jednu opravdu hezkou. Připouštím, že v tu chvíli pracovala spíš moje fantazie, protože se přední okno auta lesklo proti bílému nebi, takže jsem tváře za ním spíš jen tušil.

Z auta však skutečně vyskočil mladý Japonec a chvátal galantně otevřít dveře dámě. Za okamžik se chodníku dotkla vysoká bota s kožíškem na tenounkém podpatku. V kozačkách mizely těsně pod koleny dokonale přiléhavé džíny. Horní půlku těla schovávala do huňatého bílého svetru. O to víc tušené tvary pod ním jitřily moji fantazii. Dokonale hladkou a souměrnou tvář lemovaly tmavé vlasy s decentními pramínky světlejšího melíru a houpající se lesklé náušnice.

Byla nádherná a mně trvalo nekonečně dlouho, než mi došlo, že to není žádná Japonka.

“Je to možný, že tě po takových letech potkám právě tady?” vrhla se ke mně. “Kdybys tohle nakreslil do nějakýho svýho komiksu, tak ti to nikdo neuvěří, co?”

“Když bych to okořenil troškou násilí a sexu, mohlo by to u puberťáků projít,” zažertoval jsem toporně.

Sundala si velké černé brýle a podala je svému komorníkovi. Klára, nejkrásnější holka mého života, nedostupná platonická láska z rozmarných studentských časů.

“Kde se tady bereš, člověče?” pověsila se na mě. Byla z auta příjemně rozehřátá.

To jsou ty životní paradoxy. Když zoufale toužíte, aby vás objímala, tahá se s hezounama z posilky. A věšet se na vás začne až při neskutečně náhodném setkání v mrazivých tokijských ulicích. Kdysi jsem si představoval bezpočet podobných situací, jaké by to s Klárou mohlo být. Ale tuhle bych nevymyslel.

Za pár minut už jsme seděli v nedaleké restauraci. Konečně jsem měl možnost si jí během povídání, laškování a bezstarostného smíchu důkladněji prohlídnout. Byla pořád tak nádherná jako před lety, i když v obličeji malinko kulatější. Vlasy teď nosila kratší a nadýchanější. Postavu měla určitě ještě mnohem krásnější než tehdy v osmnácti. Vždyť nám oběma bylo jen něco málo přes třicet. V přítmí restaurace jsem hltal každý její pohyb, úsměv, gesto. A vůbec mi nevadili místní manažeři hlasitě srkající nudlovou polévku u vedlejšího stolu. Dávno jsem zapomněl na vlezlou zimu na ulici i na umanuté dítě třesoucí městem jako šílené.

Pak mě dovláčela na hotel. Nesměle jsem ji následoval do velkoryse zařízeného apartmánu.

“Medvídku?” zvolala bezstarostně a prolétla velkou halou do vedlejšího pokoje s rozložitým gaučem a krbem. Kříšťálový lustr za ní lehce zacinkal.

Na gauči seděl chlap. Byl starší o dobrých třicet let. Možná víc. Šedivé vlasy, jednodenní strniště, sytě modrá košile rozepnutá do půlky hrudníku a ležérně vyhrnuté rukávy. I chlupy na hrudníku a na rukách měl šedivé. Tělo měl však očividně trénované. A to sebevědomí!

“To je ten slavnej komiksář ze střední, jak jsem ti o něm vyprávěla,” chrlila na něj. “Má tady dneska vernisáž velký výstavy. Není to skvělý?” Byla pořád tak nadšená.

“Elvis,” podal mi ruku s nepředstíraným nezájmem.

Elvis? A dál? Má to být jméno, příjmení nebo přezdívka? Chvilku jsem dokonce přemýšlel, kolik by dneska asi bylo Presleymu.

Ano, byl to světák. Jako by každým svým gestem dával ostentativně najevo, o kolik víc si dokáže vydělat svými obchody než já svými obrázky.

“On je už Elvis takovej,” vysvětlovala mi později, “ale až se víc poznáte, bude se k tobě chovat mnohem líp, uvidíš.”

Nikdy to lepší nebylo.

“Považoval bych si za čest, kdybyste se s Klárou na vernisáži ukázal,” hrál jsem jeho hru, aniž bych chtěl.

“Já to dneska nezvládnu, ale Klárka samozřejmě může, jestli chce.”

Byl tak velkorysý…

Na vernisáži Klára pobíhala po sále, prohlížela si obrázky a tu a tam se začetla do některého z vystavených komiksů. Skleničku s vínem držela nesmírně elegantně a šaty, které si na odpoledne oblékla, z ní dělaly neskutečnou sexy bohyni. Navzdory tomu, že většinu obrázků viděla poprvé v životě a nezdráhala se to svými spontánními reakcemi dávat najevo, nás všichni považovali za pár. Ostatně vydržela na vernisáži ze všech nejdéle, takže ji organizátoři ještě pozvali na malé soukromé posezení, kde jako vždycky pokračovala v okouzlování přítomných svým přirozeným šarmem a dětskou spontaneitou.

Pak se ode mě skoro nehla celý další týden, který mi Elvis v hotelu bohorovně připlatil, protože česká ambasáda mi zajistila jedinou noc. A Klára nechtěla být sama, když Elvis pořád někde projednával s Japonci svoje transakce.

A tak se mi splnil můj pubertální sen. Největší kočka ve městě a patří jenom mně! Rozpomínal jsem se na tu širokou škálu všech svých tehdejších citů a pocitů a znovu objevoval kouzlo, kterým dokonalá Klára dostávala všechny puberťáky na škole do varu.

Bavili jsme se, smáli se, skotačili jako děti. Chodili jsme na výstavy, do muzeí, do bazénu, jedli jsme spolu v restauracích a tančili v barech. Těšili jsme se z každého okamžiku, kdy jsme byli spolu.

Byla tak chytrá a bezprostřední. Zase mě úplně zbavila rozumu. Takže brzy došlo k tomu, co bylo nevyhnutelné.

Procházeli jsme se opuštěným zmrzlým lesem poblíž Kamiosaki, kličkovali jsme mezi břízami a hopsali po dřevěných chodníčcích. Točili jsme se kolem sebe a při sebemenší příležitosti se letmo dotýkali. Bylo to tak elektrizující. Navzdory její péřové bundě a mému nemožnému kabátu. Navzdory mrazu i celému odcizenému, co chvíli se třesoucímu městu.

Najednou, když jsem nad něčím zrovna nahlas přemýšlel, se přede mnou prudce zastavila, otočila se a schoulila se mi do náručí. Její ústa se pak začala natahovat k těm mým.

Pokud lze tyto tělesné projevy považovat za komunikaci, pak jsme právě říkali: “Tohle jsme měli udělat už dávno. Je to správné a naprosto přirozené. Oba jsme to tak vždycky chtěli a nikdy to nemělo být jinak.”

Otevřel jsem oči a viděl ty její – s dokonale upravenými řasami – zavřené, zasněné, roztoužené. Cítil jsem její dech. Cítil jsem její rty, navzdory pečlivě vybraným kosmetickým přípravkům trochu podrážděné tokijskými mrazy. Cítil jsem její jazyk. Cítil jsem, jak její chvějící se tělo perfektně zapadá k mému.

Tohle bylo zemětřesení.

“Tak co? Už ji pícháš?” zeptal se mě Elvis s nenuceností sobě vlastní, když poléval rozpálelné kameny v hotelové sauně.

Musel jsem se zasmát.

“Myslíš, že se od tebe nechám platit za to, že jí dělám společnost, jenom proto, abych ji pak mohl za tvými zády ojíždět?” poplácal jsem ho při odchodu do bazénu rukou po rameni a cítil se při tom tak klidný a důvěryhodný, že jsem o tom hravě přesvědčil i Elvise.

Nemohl jsem vědět, že stařík tou dobou už pečlivě třídí kompromitující fotky a videa pro moji manželku.