Proč je dneska tolik lidí naštvaných, se ještě snažím pochopit. Co už jde však nad rámec mé empatie, je postoj mnohých z těch, kteří před pětadvaceti lety prožívali jedny z nejkrásnějších dní svých životů. Jakoby se nechtěli rozpomenout na své tehdejší postoje, ideály, náladu, zanícení… Dnes už nejenom komunisti a Klaus kopou do Havla. I ti, kteří na listopadových a prosincových demonstracích v českých městech bytostně rezonovali s myšlenkami svobodné společnosti, se často tváří, že žádnými klíči nezvonili, že neprovolávali žádná jména, že to všechno byl vlastně jeden velký omyl. A to je mi líto. Tak se nedivte, že mi vtip k výročí Listopadu ‘89 vyšel poněkud smutný.