To jsou takové životní paradoxy. Při hodinách výtvarné výchovy se trápíte. Na lidušku se necháte zapsat spíš proto, aby vás vzali na školu, než že byste do toho byl blázen. Beztak vám všichni cpou, že máte talent a že se umíte dívat, a vás fakt nenapadá žádný jiný obor, ke kterému byste měli nějaký pozitivní vztah.

A tak jsem všechny ty lidušky vydržel a všechny výtvarné školy absolvoval. Jenže to, co mě vždycky nejvíc bavilo, nebylo žádný vysoký umění, ale čmáranice na pijácích, na zadních stránkách sešitů, zkrátka kdekoliv, kde se to nesmí. Jako kluk jsem miloval Vladimíra Jiránka, takže jsem napodoboval ty jeho nosaté pajďuláky v dlouhých pláštích, kreslil karikatury učitelů a jiný voloviny. A dostával za to samozřejmě poznámky do žákovský.

A věčně trpěl nedostatkem místa. Ještě, že jsem měl oddané fanoušky – spolužáky, kteří mi na kreslení podstrkovali svoje vlastní sešity, abych jim do nich kreslil. Všechny obrázky byly jejich, ale to mi nevadilo. Hlavně, že jsem měl na co čmárat. Kdepak zátiší, taková otrava!

Nedávno jsem potkal svoji učitelku z první třídy. “Kdybych věděla, co z tebe bude, tak bych ti za to čmárání furt tak nenadávala,” řekla mi.

Ještě, že jsem se nikdy nenechal odradit. A třeba na vejšce, kde bylo toho realistického kreslení fakt hodně, jsem pak kolikrát přišel domů a s o to větší chutí si zkoušel čmárat ty svoje panáčky. A dělal jsem to tak, i když už jsem chodil do práce. Takže si toho nakonec začali všímat i lidi kolem a já dostával svoje první kreslící zakázky. A pak už následovala hromada knížek, omalovánek, pexes, časopisů, blogů, deskovek, večerníček…

A tak jsem se, milé děti, stal ilustrátorem. Chcete něco nakreslit?