“Fotbal začnu hrát, až ho budou hrát i moji kamarádi,” měl od začátku jasno náš pětiletý Jáchym. Bojovali jsme s jeho energií, který měl na rozdávání. Byl pořád nevybitej, furt ho bylo všude plno a drtil nás všechny svojí rychlostí a elánem. Fotbal se nám jevil jako fajn aktivita, kde se pořádně vyblbne a doma pak bude klidnější. Jenže on se rozhod čekat na kámoše ze školky. 

A tak začne v září chodit se všema svejma kamarádama a začátky jsou… no, řekněme rozpačité. Hned po prvním tréninku hodí trenéři tyhle prcky do prvního turnaje. Kluci oblíknou o tři čísla větší dresy a rozeběhnou se po hřišti, aniž by měli nejmenší tušení, co tam mají dělat, jak mají bránit, jak mají útočit, přihrát, vystřelit… Od všech soupeřů dostávají deset i patnáct gólů, aniž by nějakej sami vstřelili. A na dalším turnaji zase. A tak to jde pořád dál.

(Pokračování textu…)

Vzdorovitě stojí před paní učitelkou. Právě mu řekla, že ho nevezme do hodin kytary. Pětiletej klouček, kterej není za stolem ani pořádně vidět. Je smutnej, zklamanej, ale naprosto odhodlanej. Nevzdá to. Prostě neodejde, dokud si to paní učitelka nerozmyslí.

(Pokračování textu…)

Je večer a na dětským hřišti je s naší rodinou už jen jedna maminka s malým chlapečkem. Vypadá trochu strhaně, ale nijak to nezkoumám. Není slušný zírat na lidi.

A najednou si všimnu, že jsme tam už jenom my s tím kloučkem. Má u sebe plyšovýho medvídka a nervózně se rozhlíží. Jeho maminka zmizela. 

(Pokračování textu…)

Obě moje děti ve školce pravidelně vybírali k recitaci na vítání nových občánků. Vždycky dostaly domů básničku, kterou se rychle naučily, a pak ji na začátku obřadu přednesly miminkům, maminkám, tatínkům a dalším hrdým příbuzným. A protože mi přišlo, že se tam recituje pokaždý to samý, domluvili jsme se s paní učitelkou, že zkusím pro tuhle příležitost napsat úplně nový básničky. 

(Pokračování textu…)

Abych změnil prostředí, chodím si občas kreslit do plzeňský vědárny. Mají tam teď nově malou, docela sympatickou relax zónu. 

Po čtvrt hodině, co jsem odtamtud dneska odešel, jsem si s hrůzou uvědomil, že jsem tam asi zapomněl sluchátka. Krásný. Značkový. 

(Pokračování textu…)

Žena po obědě sbalí děti, batůžky, svačinky a pitíčka a vyrazí do lesa. Náročnej pochod s potomky jí stojí několik tisíc kroků cestou necestou a spoustu fyzických i mentálních sil. Strastiplnou pouť však nakonec společně korunují úspěšným dosažením cílové kóty – zámečku Tři trubky.

(Pokračování textu…)