V dějinách umění budete těžko hledat všednější motiv než nahé ženské tělo. Podle jedné studie tvoří zobrazení mužského těla asi jen 4 % z celkového počtu nahých lidských postav od antiky až po současnost. Proč právě tolik? :-)

Tak teď vážně. Vždyť už to všechny akorát otravuje. Pořád jen ženy, ženy, ženy… Proč pořád jen ženské tělo?

Protože se nám prostě líbí.

Většina umělců v dějinách byli muži. A většině mužů se líbí ženy. Takhle prosté to je.

(Ne, že by ženy neuměly malovat. Jen je k tomu chlapi obvykle moc nepouštěli. Ještě před pár desítkami let, když už ženy mohly “normálně” studovat na výtvarných akademiích, se považovalo za nepřijatelné, aby se ženy učily malovat nebo sochat podle živých nahých modelů. Takže to měly zakázané a oproti svým spolužákům hned zkraje nabíraly značný handicap.

Dneska už je všechno pochopitelně jinak a podle jiné studie, která zkoumala anglickou fotografii od 60. let po současnost, mužské akty dokonce lehce převažovaly.)

Jenomže ženské akty jsou zkrátka takovou uměleckou zvyklostí. Za ty tisíce let se to do nás zažralo. A tak zatímco nahé mužské tělo znázorňovalo obvykle nějakého válečníka, ženské tělo mohlo nést v uměleckém díle spoustu symbolů a významů. Kromě toho, že bylo přirozeným symbolem krásy a předmětem sexuálního zájmu (to už jsme probrali), mohl umělec pomocí ženského aktu vyjádřit nevinnost a prostotu stejně jako sílu a nespoutanost. A kromě toho ještě asi milion dalších myšlenek a ideí.

No a pak je tady takovej ten divnej pocit, když vidíte nahatýho chlapa…

Vzpomínám na dávnou vernisáž obrazů nahých lyžařů Martina Velíška v Galerii města Plzně. Z útrob galerie vyběhli na lyžích nazí herci z představení Bílého divadla Ty, který lyžuješ. Prohlédli si výstavu a pokračovali na náměstí, kde zastavovali dopravu a za pobouření tehdejších církevních špiček skotačili na lyžích po dlažbě kolem katedrály. Bylo to neskutečně vtipný. Estetický nebo dokonce erotický ani trochu.

Takže se ptám: Proč, když jsem začal kreslit svoje nahé kamarádky, jste mi předhazovali, že bych měl nakreslit i nějakýho kamaráda? Mně se to pak dostane do hlavy, přemejšlím o tom, a pak se zničehonic přistihnu při tom, že přede mnou sedí nahej Kája, dívá se na televizi a já si ho snaživě črtám.

Řekněme tedy, že i já jsem tímto odvážným činem podnikl významný krok k rovnosti pohlaví v umění. Tedy aspoň v tom mém “umění”. A až se mě příště zase někdo zeptá, proč nekreslím i kluky, tady máte odpověď.