Noviny už léta nečtu a o ty Babišovy bych ani nezavadil. Když jsem si teď kvůli rozhovoru se mnou jedny koupil, překvapilo mě, jak uživatelsky nepřívětivé tohle médium je. Případá mi proti přírodě, že v 21. století něco takového ještě vůbec existuje. Jako bychom dnes ještě jezdili parními stroji.

A teď to podivné interview – rozhovor s ilustrátorem má v titulku jméno herce, o kterém to vůbec není. Fotku zničil nekvalitní tisk. O tom, že bych tam radši viděl ukázku ilustrace než svůj obličej ani nemluvě. To si nestěžuju, jen nevycházím z údivu.

Nejdřív jsem vám chtěl ten článek vyfotit, abyste si ho mohli přečíst. Ale ani to moc nejde. Tak vám tady dole zkopíruju své původní odpovědi na všechny otázky. V novinách to samozřejmě zkracovali, takže tady budete mít aspoň informaci úplnou.

Jo a děkuju Radimu Kopáčovi. Ptal se zajímavě a myslím, že hlavně díky němu je ten rozhovor trochu ke čtení. Tak si uvařte kafe a počtěte si. O knížkách, o večerníčku i o životě na volné noze.

Nedávno jste poslal do světa titul Už vím jak, „interaktivní mluvicí knihu“. Jak taková kniha funguje? K čemu je dobrá?

Nejlíp princip mluvící tužky vysvětlují přímo na stránkách nakladatele. Jednoduše řečeno je tužka elektronickým snímačem a reproduktorem v jednom. Reaguje na kterékoliv místo jakékoliv stránky v knížce, o kterém vám pak předem namluvený hlas řekne buď potřebnou informaci nebo přímou řeč, popřípadě tužka zahraje patřičný zvuk nebo hudební ukázku. Děti, včetně těch, co ještě neumí číst, tyhle knížky milují a během několika vteřin se s nimi naučí perfektně zacházet.

Pro mě jako autora a ilustrátora takové knížky to znamená, že na stránce nepotřebuji nechávat prostor pro vysvětlující text, protože vše je řečeno verbálně. Knížka Už vím jak je tak plná detailních pohledů do továren, provozů a dalších prostranství bez jakýchkoliv rušivých prvků a Tomáš Hanák, který nám všechny texty do tužky skvěle namluvil, řekne dětem úplně všechno, co o stavění domů, výrobě jídla, oblečení, skla či porcelánu potřebují vědět. Namluvených replik a zvuků je v tomhle dvanáctistránkovém leporelu víc než dva a půl tisíce! A mimochodem je to vůbec první knížka z téhle řady, kde dětem prozradíme, na jakém principu tužka s knížkou funguje. Jak jsem zjistil, dosud to bylo záhadou i pro většinu dospělých.

Myslíte, že mluvicí knihy, audio-books, jdou dneska po krku klasické tištěné knize? Že ji jednou vytlačí ze scény?

Ani interaktivní mluvící kniha ani audioknížky ani žádné další moderní formy čtení klasickou knížku pochopitelně nevytlačí, stejně jako třeba film nevytlačil divadlo. Je to prostě jiná zajímavá forma rozšiřující možnosti zážitku a přinášející nové prvky do čtení, učení a zábavy.

Je nějaká souvislost mezi aktuálním titulem Už vím jak a knižní trilogií pro děti, kterou jste realizoval v letech 2007 až 2013, Už se nebojím tmy, Prázdniny v nebi a Chci být dospělý?

Ta trilogie je vyloženě beletristická, pohádková, zatímco Už vím jak je ryze naučná, i když s výrazným prvkem humoru. Psal mi teď jeden tatínek, že díky mým vtipům v podání Tomáše Hanáka se doma o knížku s dětmi přetahují. Spojujícím článkem je – kromě osoby autora, pochopitelně – snad postava hlavního hrdiny. V trilogii se děti mohou identifikovat s pocity malého Štěpána, v Už vím jak je jejich průvodcem zvídavý blonďatý kluk, který se jmenuje Vojta a je mi trochu podobný. To ovšem čtenářům v knížce neprozrazujeme, takže jde vlastně o další skrytý vtípek. Naopak moje postavička pana spisovatele a ilustrátora, který v knížce na této knížce pracuje, prozrazena je, stejně jako postavičky Tomáše Hanáka, jak naši knihu namlouvá, nebo redaktorů nakladatelství.

Ty autorské knihy byly mimořádně povedené. Proč jste v té řadě nepokračoval?

Upřímně mě to zatím ani nenapadlo. V těch knížkách řešíme s hlavním hrdinou docela závažné otázky, jako proč je tma tak strašidelná, stesk po blízkých, kteří nám odešli, a proč musí děti pořád poslouchat dospělé. Možná, když mě napadne další téma, které budu považovat za důležité, zase se k psaní a kreslení o malém Štěpánovi a jeho plyšovém medvídkovi Bartolomějovi vrátím.

Loni na podzim měla premiéru druhá řada večerníčků Bílá paní na hlídání. V čem je jiná kresba pro knihu a pro televizi?

Při práci pro televizi jste jen jedním kolečkem v obrovském stroji, který seriál tvoří. Takže musíte naprosto přesně plnit zadání, dodržet všechny technologické a výrobní postupy a musíte to udělat včas, protože na vaši práci čekají fázaři a animátoři a vy nechcete, aby se celý proces zadrhnul právě u vás. To, že odevzdáte perfektní práci, je samozřejmostí. A tohle všechno by vám nemělo vzít chuť a radost z tvorby, což se myslím docela povedlo. Takže i večerníček je plný humoru a více či méně skrytých vtipů a narážek. Patrně se to naše nadšení přeneslo i na děti, které Bílou paní milují, a je pro ně tím, čím pro nás byli Maxipes Fík, Mach a Šebestová nebo Křemílek s Vochomůrkou. Takový úspěch jsem nečekal a mám z toho pořád obrovskou radost. Bílou paní miluje dokonce i má dvouletá dcera, která s výjimkou krtka, jednoho seriálu o králíčkovi a dětských písniček zatím u ničeho jiného nevydrží.

Jak jste se vlastně ke spolupráci se scenáristou Pavlem Bryczem dostal?

Zejména kolegové kreslíři a ilustrátoři se mě na to pořád ptají, protože mít večerníčkový seriál se u nás samozřejmě ještě pořád považuje za nedosažitelný vrchol ilustrátorské kariéry. A já jim vždycky musím odpovědět popravdě: Šel jsem jednou v Plzni po ulici, v kapse mi zazvonil telefon a ozvala se dramaturgyně České televize, jestli bych pro ně nechtěl kreslit večerníček. Nakreslil jsem jim pár obrázků podle zadání, vyhrál jsem konkurz a bylo to.

Až na první schůzce jsem pochopil, že mají celý projekt připravený – mají námět, scénáře, režiséra, prostě všechno. A hledají už jen výtvarníka. Takže jsem do toho stroje naskočil a mohlo se to rozjet.

Měl jste rád večerníčky jako děcko? Formovaly vaše výtvarné vidění? Nebo vám daly víc knihy? Anebo škola?

Večerníčky byly tenkrát pevná časová kotva v denním programu všech dětí. Po večerníčku už jenom umýt a spát. Jako všechny děti jsem večerníčky miloval. A ano – všímal jsem si vždycky stylů různých ilustrátorů, jak které věci kreslí, jaké používají barvy a podobně. Mnohem víc času na zkoumání takových detailů však máte při prohlížení ilustrací v knížkách. A v mém případě i v knížkách kreslených vtipů, takže mě už od dětství ovlivňovali Jiránek, Renčín, Vyčítal, Barták, Holý, Pálka a spousta dalších karikaturistů, kteří však pro děti třeba vůbec nekreslili. Pak jsem šel do školy a pod lavicí se je pokoušel napodobovat.

Máte portfolio široké tak, že by za tím jeden hledal deset autorů: kreslený humor, komiksy, animovaný film, ilustrace, scenáristická práce… Co vám to všechno drží pohromadě?

Že mě to všechno baví. A samozřejmě můj pohled na svět. Upřímně řečeno, vůbec to nepovažuji za výhodu. Naopak. Kdybych se zaměřil jenom na jednu z těch věcí a té se věnoval, možná bych v daném oboru mohl dělat výraznější pokroky. Takhle jen skáču z kytky na kytku podle toho, co mě zrovna baví nebo zaujme. Ale neumím si pomoct, nedokážu se ničeho z toho vzdát. Představa, že bych už třeba nekreslil vtipy nebo občas nenapsal nějakou povídku, je pro mě nepřijatelná.

Jste na volné noze, a už skoro dvacet let. Jak to jde?

I po těch dvaceti letech si pořád připadám, jako bych byl na začátku. Pořád se učím, co dělat líp, čemu se vyhnout, zkouším nové věci. Že jsem za ty roky nikdy nemusel přemýšlet o tom, že to řemeslo pověsím na hřebík a půjdu někam do práce, za to jsem nesmírně šťastný. Takže – jde to. A půjde to ještě líp.