Už dlouho se o kresleném humoru tak hojně a vášnivě nediskutovalo jako letos po útoku teroristů na redakci satirického týdeníku Charlie Hebdo. My karikaturisté bychom mohli být rádi, že je náš přehlížený obor najednou v centru pozornosti. Pochopitelně si ale musíme postesknout, že bychom byli mnohem raději, kdyby se tak stalo za méně dramatických okolností.

Proč vzbuzují veselé kresby po celém světě tolik vášní a nevole? Je humor opravdu nebezpečný? Mají karikaturisté skutečně takový vliv, aby někomu stálo za to jejich díla cenzurovat či zabavovat, jejich autory stíhat a dalšími rozličnými způsoby jim ztěžovat život? Vždyť jsou to sami tvůrci, kteří bývají nejvíce překvapováni zjištěním, že někdo přikládá jejich humorným obrázkům takovou váhu a význam.

Smích bývá často pouhým ventilem strachu v situacích, v nichž si neumíme poradit jinak. Černý humor nám ulehčuje strach z nemocí a smrti. Politický humor nám zase dává na chvíli iluzi povznesení se nad společenské problémy, které většina z nás nedokáže jakkoliv aktivně ovlivnit nebo je o své zdánlivé bezmoci alespoň hluboce přesvědčena.

A tak karikaturisté upozorňují na rozličné nešvary, absurdity a hloupost mocných. Vizuální metaforou ukazují jiné úhly pohledu, svůj názor dokážou vyjádřit možná jasněji a srozumitelněji než ostatní. Jak říká kreslíř Zunar ve filmu Malajský karikaturista (Fight Through Cartoon): „Vtip musí korespondovat s mým stanoviskem.” Jinými slovy: nejdřív si celou věc důkladně prostuduji, udělám si na ni názor, a pak ji nakreslím tak, aby bylo naprosto jasné, co si o ní myslím.

Humor nám pomáhá brát život s nadhledem. A politikům jeho autoři vzkazují něco podobného: „Neberte se tak vážně.” Že to tak často nefunguje, je zřejmé. Politici rozčilují lidi, humoristé pak zlobí politiky. V západním světě je to celkem běžný jev. Jsou však země, v nichž jsou karikaturisté perzekuováni, někdy dokonce zabíjeni. A to nemluvím o totalitách, v nichž kreslený humor oficiálně vůbec neexistuje. Za politickými kreslíři do Paříže, Moskvy, Pekingu nebo Jeruzaléma se můžeme vydat v dokumentu Karikaturisté: Pěšáci demokracie (Cartoonists: Foot Soldiers of Democracy). Mimo jiné z něj vyplývá, že vlády bez smyslu pro humor nejsou demokratické.

Můžeme vůbec dělat humor, který nebude nikoho provokovat? Není to věc zhola nemožná? A není to úplný protimluv? Vždyť provokace je hlavním smyslem a účelem karikatury. Karikatura musí karikovat, ohýbat realitu, ukazovat nové možnosti, jiné úhly pohledu, tlumočit jasné názory svých tvůrců. Nejde přeci o prvoplánovou provokaci konkrétních lidí, jak by se možná někomu mohlo na první pohled zdát. Jde o výzvu k přemýšlení. A hlasatelé takzvané politické korektnosti jsou jen novodobými cenzory.

Ano, nakonec můžu být rád, že žiji v zemi, která se stále hlásí k západním hodnotám. Kde je hlavním problémem karikaturistů skutečnost, že tu chybí pořádný satirický časopis a že slušná karikatura pomalu mizí ze stránek novin a časopisů (většinou spíše z ekonomických než jakýchkoliv jiných důvodů). Kde nikomu nepřipadá, že humorná kresba je jednou z nejnebezpečnějších věcí na světě.

Psáno pro katalog festivalu Jeden svět.

Moje poznámky k článku :-)