Dostal jsem takovou rychlou zakázku od jednoho polského nakladatelství vytvořit do jejich knížky stylizovanou mapu jednoho města. A to vám mě hodilo do takový nostalgie, že si to ani neumíte představit.

Jak to?

Knížku napsal polský novinář a můj kamarád Łukasz Grzesiczak a je to knížka o Slovácích a Bratislavě. Napsal do ní mimo jiné i postřehy z doby, kdy jsme spolu v Bratislavě tři měsíce bydleli, chodili do hospod a do kaváren a užívali si naprosto skvělý čas. Takže na spoustu míst, o kterých v knížce píše a které jsem měl do jeho/naší “subjektivní mapy” nakreslit, jsem měl a mám silně emocionální vzpomínky.

Psal se rok 2017 a já jsem (stejně jako Łukasz) dostal stipendium na pobyt v Bratislavě, abych tam mohl nerušeně tvořit.

(Taky to mimo jiné znamená, že ve své knížce zmiňuje i mě. Ale vůbec netuším, co tam o mně píše, protože polsky neumím ani slovo. Až se uvidíme, musím se ho zeptat.)

A tak jsem do té silně stylizované mapy Bratislavy a nejbližšího okolí zakresloval místa, ke kterým jsem si stejně jako Łukasz vytvořil silné pouto, a vzpomínal jsem, jak to bylo tenkrát v Bratislavě krásný, co všechno jsme tam zažili a koho potkali.

Po letech jsem se aspoň virtuálně vracel do kaváren Next Apache, Café Štúr, Rannô Ptáča, Gorila.sk Urban Space nebo do Martinusu, do barů Bukowski, The Peach, vinárny Viecha, sport pubu U Belasých nebo restaurace Jasmín, kde se mi Łukasz vždycky smál za to, že si objednávám japonské pivo, i když tam měli Plzeň. Taky jsme chodili do kina Mladosť a párkrát vyjeli i za město, třeba do Rakous nebo do nádherné galerie moderního umění Danubiana.

Nakonec jsem si otevřel svůj vlastní blog, abych se podíval, co jsem tenkrát sám z Bratislavy psal.

Třeba jak jsme přímo u nás “doma” uspořádali velký literární mejdan, jak jsem v Next Apache objevil krásnou knížku Allana Steva Somewhere Between Bratislava and DC, jak jsem si kreslil u jezera Kuchajda, jak jsem chodil po městě a mapoval sochy obnažených žen… Ale i o tom, jak těžce mi leze na mozek, když píšu knížku. Však jsem ji taky nikdy nedopsal…

Dvakrát si mě pozvali do Piešťan – v tamní krásné knihovně mi udělali hezkou výstavu a uspořádali několik besed. Besedu jsem měl nakonec i v Petržalke, díky paní ředitelce Českého centra v Bratislavě. A ještě jsem stačil v Bratislavě pokřtít sbírku Neradost Karla Novotného, do které jsem taky přispěl třemi ilustracemi.

Taky si vzpomínám na návštěvu pozoruhodné budovy Slovenského rozhlasu a jazzový koncert jakési rumunské kapely nebo na autorské čtení v odstavené tramvaji. Byli jsme i na knižním veletrhu, chodili do kina a na vernisáže a Eva nás jednou vzala do ikonické kavárny UFO nad mostem Slovenského národného povstania. A taky jsme byli osobně přítomní udílení slovenských národních cen za literaturu. Pamatuju si, že tam tenkrát moderátor v přímém přenosu žertoval s mladou spisovatelkou na téma análních erotických pomůcek…

Na pár dní jsem si odskočil z Bratislavy do polského Těšína, a tam díky Łukaszovi viděl zadarmo koncert Jarka Nohavici a úžasné divadelní představení o Olze Havlové nebo kompozici z Bezručových Slezských písní. A dostal se tam třeba i do středověké rotundy, místního pivovaru a nechtěně se připletl do šílené katolické akce Różaniec do granic.

Z Těšína mě vzal Łukasz s Alekem do Katowic. Taky úžasný zážitek, i když mi tenkrát byla šílená zima, když jsem se kochal místní dělnickou architekturou a pak si prošel budovu polského veřejnoprávního rozhlasu.

Ze začátku jsem si chtěl z Bratislavy kreslit osobní komiksový deník, ale rychle jsem to vzdal. To se už vůbec nedalo stíhat.

Nad všemi vzpomínkami jsem se dojímal, když jsem zakresloval další a další místa do Łukaszovy “subjektivní mapy Bratislavy”. Z mojí strany by se to dalo vlastně všechno shrnout do jediného slova #bratisLOVE – hashtagu, který jsem tehdy připisoval ke každému instagramovému příspěvku. (Ostatně i instagramový účet jsem si zřídil právě tenkrát v Bratislavě, když mi Łukasz vysvětloval, že bez toho nemůžu žít.)

Díky, Łukaszi, za tuhle příležitost ke vzpomínání. A děkuju za krásnou knížku. Přijeď zase někdy k nám do Strašic. Zavzpomínáme si společně.