Než jsme se vloni s Katkou zavřeli do studia, abychom tam nahráli moji – prý nejlepší – písničku, pozvali jsme k nám do Strašic naší kamarádku, fenomenální jazzovou zpěvačku a hlasovou koučku Mirku Novak. Pobyla u nás pár dní, a zatímco Katka se musela věnovat své práci, měli jsme s Mirkou spoustu času si povídat. Seděli jsme na terase, v obýváku nebo u mě v ateliéru a dlouhé hodiny mluvili o muzice a o životě.

Mirka patří k těm šílencům, kteří se nebojí pracovních a životních výzev, a tak jsem se dozvěděl spoustu věcí o tom, jaké to bylo, když se jednoho dne sebrala a odletěla prorazit do mekky jazzu New Orleansu a taky do Washingtonu DC. Jak se tam protloukala, s kým vším a v jakých klubech hrála a co se při tom naučila.

Kromě základů správného zpěvu jsem díky Mirce objevoval v hudbě spoustu jemných nuancí, o kterých jsem neměl ani tušení. A zjistil jsem, že to nejdůležitější v muzice není zvládnutí perfektní techniky (i když to je fakt důležitý), ale emoce. Pravdivost a upřímnost. Jestli jste do toho v daný okamžik dali úplně všechno. Jestli jste to byli právě vy, tady a teď.

Rozpitvávali jsme spolu nejrůznější písničky a já jsem najednou začal rozpoznávat, co jsem před tím nikdy neslyšel: Jo, teď to tam je. Hm, tady to není.

Říkal jsem si, jak je zajímavé, že to mají ti muzikanti těžký, že nic před lidmi neutají. Že jdou vždycky takhle s kůží na trh. Že je hned poznat, jestli jsou v pohodě nebo v krizi. Jestli do toho dali všechno. Že v té jediné vteřině před mikrofonem ze sebe musí dostat vždycky to nejlepší, co v nich je, jinak to prostě nebude ono. A když nejde o koncert, ale o nahrávání ve studiu, už to v té nahrávce zůstane navěky.

A pak mi to došlo: Vždyť to neplatí jen pro zpěváky.

Když kreslím, taky do toho musím v té jediné vteřině dát všechno. Když z díla nebude zářit silná emoce autora, lidi to vycítí. V tom jediném okamžiku to tam buď dostanu, anebo ne. A každé zachvění už na tom papíře zůstane navždy. Jestli jsem zrovna neměl svůj den, obrázek bude nejspíš k ničemu.

Úplně stejné je to i při psaní. Nemůžu přece jen tak psát příběhy třebaže fiktivních lidí. Musím s nimi žít, všechno to naplno prožívat s nimi. Proto jsem napsal, že spisovatelé jsou magoři.

Všechno, co děláme, jsme my. A jestli to neděláme tak nejlíp, jak v danou chvíli dokážeme, je to navždy ztracené. Jen na téhle jediné vteřině záleží.

Pokud si myslíte, že to platí jen pro kreativní činnosti, jste pěkně bláhoví. Ať v téhle vteřině děláte cokoliv, musí to být naplno. Život je totiž právě teď. Minulost ani budoucnost neexistuje. A jestli nežijete teď, jste mrtví…

Vím, že zatímco já jsem při rozhovorech s Mirkou pochopil spoustu důležitých věcí, i ona si odnesla něco do svého života. Mluvili jsme totiž tenkrát hodně o svobodě. A svobodně a plní radosti, jsme potom odcházeli ze studia a nadšení nás nadnášelo nad dlažbou starých plzeňských chodníků a v hlavách nám zněla písnička, kterou jsme právě nahráli. To jsou ty okamžiky tady a teď, kterých bychom měli mít v životě co nejvíc.

Takže ještě jednou: Ať už tady a teď děláte cokoliv, dejte do toho všechno. Nic menšího vás není hodno.

Malá úsměvná odměna pro ty, kteří dočetli až do konce: Abychom Mirce trochu rozšířili hudební obzory, vzali jsme ji u nás na vesnici na dechovku :-)